Fauna okolo nás

V dnešním příspěvku se zmíním o důležité součásti našeho života v Boulderu, a to o všem živém, co nás zde obklopuje. Pozorní čtenáři našich předchozích příspěvků si jistě představí krávy a telata nebo jeleny a laně. Je to tak. Všechna tato fauna pro nás není ničím neobvyklým. Často sedím v kuchyni a kolem okna vidím pomalu poskakujícího zajíce. Musím říct, že srdce mě (pravé městské osoby ;) zjihne, když vidí všechnu tuto živou krásu kolem sebe.

Hůř je na tom moje srdce při zření něčeho takového jako je pakomár, můra nebo megabrouk s dlouhýma nohama sedící na stropě nad mou postelí. To se ale asi musí brát jako daň za ostatní nádhery, kterými tu pro nás příroda opravdu nešetří.
(No dobře, přiznávám se, že jsem teď trošku přeháněla. Nějaký hmyz nám sem opravu čas od času vletí/vběhne, ale je to jen občasná záležitost - až se tomu kolikrát sama s mírnou radostí divím. Možná je to tím, že máme na všech oknech sítě!)

Hlavní tezí tohoto příspěvku však budou jiní tvorečkové - ti, kteří tu s námi sdílejí domov a mnohé z nichž už jsme si stihli pořádně zamilovat.









Historicky nejstarším obyvatelem našeho domu je černá kočka Bonnie. Než přibyly další chlupaté bytosti, byla Bonnie tím jediným, co se u televize dalo drbat za ušima.
Dalším našim spolubydlícím, velkým mazlem a Pavlovým oblíbencem byl Clyde. Toho bohužel pár dní po tom, co jsme se sem přistěhovali přejelo auto :,-(. Moc zážitků s ním nemáme, vzpomínáme na něj ale moc pěkně.
Nedlouho po této smutné události přibyl v naší domácnosti další živý tvor. Tentokrát pejsek. Jménem Jazzman. První ráno jsme z něj příliš nadšení nebyli, protože od pěti hodin neustále kňučel v kuchyni. Ale až na pár hovínek v obýváku se z něj postupem času stalo docela hodné štěnátko. Druhý den jsem si s ním dlouho hrála (viz. foto), teď však tráví většinu času v pokoji se svými páníčky, Chuckem a Diane.












Den po nastěhování pejska naznal nejspíš Ivan (hlavní majitel zdejšího "kočičice"), že počet osob a zvířectva v našem domě ještě stále není vyrovnán a přinesl domů dva malinké, chlupaté a velmi roztomilé uzlíčky (brášku a sestřičku) - Clauda, šedého strakatého kocourka, a do té doby nepojmenovaného bílého uzlíčka ženského pohlaví.








První týden byli oba velmi vystrašení a jejich nejoblíbenějším místem domu byla díra pod troubou. My dva s Pavlem jsme s nimi však měli moře trpělivosti a věnovali jim spoustu něhy.









Bílá kočička neměla dlouho jméno, tak jsem jí začala říkat Lejla. A Claudovi říkám Tygr nebo Tygřík, kvůli jeho šelmí vizáži a zpočátku i lehce nezkrotné povaze. Dokonce na tygříka už i slyší.
Díky naší péči se obě kočičky brzy otrkaly a vyklubali se z nich chvílemi pěkní roštáčci.












Přiznávám, tyto dvě stvořeníčka jsem si opravdu zamilovala. Pořád si s nimi povídám a hraju. Mé ochočování netrvalo dlouho a zamilovaly si i ony mě. Všichni tvrdí, že mě mají nejradši. Často za mnou chodí jako pejsci z pokoje do kuchyně a zpátky a zvědavě na mě čekají přede dveřmi, přidou se za mnou jen tak pomazlit nebo mi lízat ruce :)