Fauna okolo nás

V dnešním příspěvku se zmíním o důležité součásti našeho života v Boulderu, a to o všem živém, co nás zde obklopuje. Pozorní čtenáři našich předchozích příspěvků si jistě představí krávy a telata nebo jeleny a laně. Je to tak. Všechna tato fauna pro nás není ničím neobvyklým. Často sedím v kuchyni a kolem okna vidím pomalu poskakujícího zajíce. Musím říct, že srdce mě (pravé městské osoby ;) zjihne, když vidí všechnu tuto živou krásu kolem sebe.

Hůř je na tom moje srdce při zření něčeho takového jako je pakomár, můra nebo megabrouk s dlouhýma nohama sedící na stropě nad mou postelí. To se ale asi musí brát jako daň za ostatní nádhery, kterými tu pro nás příroda opravdu nešetří.
(No dobře, přiznávám se, že jsem teď trošku přeháněla. Nějaký hmyz nám sem opravu čas od času vletí/vběhne, ale je to jen občasná záležitost - až se tomu kolikrát sama s mírnou radostí divím. Možná je to tím, že máme na všech oknech sítě!)

Hlavní tezí tohoto příspěvku však budou jiní tvorečkové - ti, kteří tu s námi sdílejí domov a mnohé z nichž už jsme si stihli pořádně zamilovat.









Historicky nejstarším obyvatelem našeho domu je černá kočka Bonnie. Než přibyly další chlupaté bytosti, byla Bonnie tím jediným, co se u televize dalo drbat za ušima.
Dalším našim spolubydlícím, velkým mazlem a Pavlovým oblíbencem byl Clyde. Toho bohužel pár dní po tom, co jsme se sem přistěhovali přejelo auto :,-(. Moc zážitků s ním nemáme, vzpomínáme na něj ale moc pěkně.
Nedlouho po této smutné události přibyl v naší domácnosti další živý tvor. Tentokrát pejsek. Jménem Jazzman. První ráno jsme z něj příliš nadšení nebyli, protože od pěti hodin neustále kňučel v kuchyni. Ale až na pár hovínek v obýváku se z něj postupem času stalo docela hodné štěnátko. Druhý den jsem si s ním dlouho hrála (viz. foto), teď však tráví většinu času v pokoji se svými páníčky, Chuckem a Diane.












Den po nastěhování pejska naznal nejspíš Ivan (hlavní majitel zdejšího "kočičice"), že počet osob a zvířectva v našem domě ještě stále není vyrovnán a přinesl domů dva malinké, chlupaté a velmi roztomilé uzlíčky (brášku a sestřičku) - Clauda, šedého strakatého kocourka, a do té doby nepojmenovaného bílého uzlíčka ženského pohlaví.








První týden byli oba velmi vystrašení a jejich nejoblíbenějším místem domu byla díra pod troubou. My dva s Pavlem jsme s nimi však měli moře trpělivosti a věnovali jim spoustu něhy.









Bílá kočička neměla dlouho jméno, tak jsem jí začala říkat Lejla. A Claudovi říkám Tygr nebo Tygřík, kvůli jeho šelmí vizáži a zpočátku i lehce nezkrotné povaze. Dokonce na tygříka už i slyší.
Díky naší péči se obě kočičky brzy otrkaly a vyklubali se z nich chvílemi pěkní roštáčci.












Přiznávám, tyto dvě stvořeníčka jsem si opravdu zamilovala. Pořád si s nimi povídám a hraju. Mé ochočování netrvalo dlouho a zamilovaly si i ony mě. Všichni tvrdí, že mě mají nejradši. Často za mnou chodí jako pejsci z pokoje do kuchyně a zpátky a zvědavě na mě čekají přede dveřmi, přidou se za mnou jen tak pomazlit nebo mi lízat ruce :)

Výlet do Slot Canyons

Dnes vám napíšeme slíbený a mnohými z vás již netrpělivě očekávaný příspěvek z našeho velmi dobrodružného výletu do dvou úzkých kaňonů - Spooky a Picaboo. Tyto dvě přírodní nádhery se nacházejí v National Staircaise Parku, což je od nás co by kamenem dohodil. Naše tříčlenná výprava (Pavel, já a Chris - kuchař z naší restaurace) vyrazila mezi osmou a devátou hodinou ráno. Jeli jsme asi hodinu a půl v Chrisově autě.

Hned od místa, kde jsme zaparkovali auto, jsme zahájili sestup do údolí, ve kterém se kaňony nacházejí.









Po sestupu do údolí a dalších asi 10 minutách chůze jsme se dostali k prvnímu z kaňonů, Spooky Canyonu. Odvážně jsme mezi ty dvě skály zalezli a následující zhruba hodinu jsme se mezi nimi různě prodírali, proplítali a lezli... prostě podle toho, jak se zrovna zachtělo přírodě kaňon stvořit.
























Po cestě jsem v duchu párkrát poděkovala bohu, že netrpím klaustrofobií ani nadváhou a mohu si tak toto dobrodružství plnně užít. Překvapivě jsem mu byla vděčná i za to, že mě neobdaroval přehnaně vnadným poprsím, které by mi v tomto terénu možná taky přidalo mírné komplikace ;)














Kaňon byl místy tak úzký, že jsme si museli podávat batohy nad hlavami.




Menší problémy s plynulým průchodem měl občas také Chris, který je o něco prostorově rozměrnější. Téměř celou cestu šel první a občas na nás volal, že ho asi budeme muset tlačit. Nakonec si ale poradil sám, třeba i tím, že si lehl na břicho a proplazil se o něco širším místem u země.

Cesta kaňonem nebyla však jenom dobrodružštvím a zábavou ale i namáhavým sportovním výkonem. Místy se terén prudce zvyšoval, bylo tedy třeba šplhat mezi skalami a kameny nahoru.











Po úspěšném zdolání Spooky Canyonu jsme se vydali ještě do toho druhého - Picaboo. Ten byl narozdíl od Spooky plný klesání a slézání směrem dolů. Byla v něm spousta oblouků a podobných zajímavostí.
Nejnáročnější úsek Picaboo Canyonu přišel až v jeho závěru. Byl to vysoký kus skály, který jsme měli slézt, sešplhat či se z něj jiným způsobem dostat dolů. Skály byly pokryté drobným pískem, který na strmějších místech mírně podkluzoval, takže jsem se právě oněch jiných způsobů, jak se dostat dolů, mírně děsila.









Věřte, že hrůza v mých očích není hraná!

Po opravdu dostatečném vyhecování ze strany kluků a vyhraném (velmi náročném!) vnitřním boji jsem se ale přecejen odvážila a k mému velkému překvapení se nakonec celá, celistvá(!), živá i zdravá ocitla dole na písčité zemi :-)













Věřím, že i vy jste rádi, že náš dobrodružný výlet měl takto šťastný konec a že vás Spooky a Picaboo uchvátily aspon z poloviny tolik, co nás!